Hledací kniha (wimmelbuch) je tady

Jako dítě jsem v hledacích knihách hledal celé hodiny. Nejradši jsem měl náměstí a statek. Při každém listování se najde něco nového.

Teď se v takové knize dá hledat sám sebe, nebo babička, nebo vlastní pes, někde mezi spoustou dalších lidí.

Od 30. října je tu hledací kniha. Postavy se zakládají stejně jako u obrázkové knihy. Může to být vlastní dítě, rodina, přátelé, ale i vymyšlené stvoření nebo plyšák. Pak se vyberou místa a na každé dvoustraně jsou postavy někde schované.

K postavám se dají nahrát fotky, k místům taky. Třeba z hřiště za rohem nebo z chalupy z loňské dovolené. Pak se v knize znovu hledá vlastní dovolená a je v ní celá rodina. Myslím, že je to opravdu krásný dárek a všichni u stolu se u něj baví, malí stejně jako děda.

Podcenil jsem, jak je to těžké. V obrázkové knize je postava většinou vidět velká. V hledací knize je maličká, schovaná mezi spoustou dalších lidí a přesto musí na každé dvoustraně vypadat stejně.

K tomu přichází schovávání. Umělá inteligence na obrázky nenamaluje postavu vždycky přesně na to místo, kam ji chceme. Kdo v knize klepne na „Ukažte mi dědu“, chce ale také opravdu vidět dědu. Seděl jsem nad tím hodně večerů.

Kromě toho je taková dvoustrana pro tisk obrovská. Potřebuje mnohonásobek bodů obyčejné stránky knihy, aby byly ostré i malé postavy u okraje. To stojí hodně výpočetního času. Namalovat celou hledací knihu proto trvá výrazně déle než obrázkovou knihu a každá stránka se potom ještě jednou kontroluje.

Hotový ještě nejsem. Postavy mají být fotce ještě podobnější a na jednu stránku se má vejít víc postav. S první hledací knihou přišlo hned první přání: jedna rodina chtěla, aby se na každé stránce dali najít opravdu všichni. To už funguje.

Většinu dělám večer, když syn spí, často dlouho do noci. Prohlížím si pak dvoustrany a sám hledám.