Dětská kniha s dřevorytem cordel

Literatura de cordel je název příběhů ve verších, tištěných do malých sešitků. Název pochází z Portugalska, kde se tyto sešitky na trzích věšely na provázky. V Brazílii se tradice rozvíjela od konce 19. století, zejména na severovýchodě. Průkopníkem je básník z Paraíby Leandro Gomes de Barros (1865–1918), jehož sešitek z roku 1893 platí za nejstarší známý brazilský cordel. V roce 2018 zapsal brazilský národní úřad pro kulturní dědictví Iphan literaturu cordel mezi nehmotné kulturní dědictví, výslovně i s dřevorytci. Tradice je tedy dodnes živá.

Dřevoryt v sešitcích nebyl od začátku. První vydání měla většinou ozdobné vinětky nebo kovové štočky, které měly tiskárny tak jako tak. Jednotlivé dřevěné štočky se objevují od roku 1907. Podle Instituto Brasil Solidário se vlastní dřevoryt severovýchodu vyvinul od čtyřicátých let 20. století, protože nabízel jednoduchý a levný způsob, jak vyrobit obrázky na obálky. Mnoho básníků si začalo desky rýt samo, zčásti improvizovanými nástroji.

Řemeslo sleduje jasnou logiku: ze dřevěného bloku se vyřeže všechno, co má být na otisku světlé. Zbývající vyvýšené plochy dostanou barvu a otisknou se na papír. Jednou deskou lze ilustrovat nespočet sešitků. Typické jsou proto zjednodušené postavy, silné kontrasty světlého a tmavého a stopy řezu, které je vidět ještě na hotovém otisku. Obálky se často tisknou černě na barevné papíry.

Od šedesátých let se tento obrazový jazyk dostal i na výstavy a od sedmdesátých let se v galeriích prodávaly jednotlivé listy. Umělci, kteří z něj udělali vlastní tvorbu, jsou mimo jiné J. Borges a Gilvan Samico.

Naše obrázky přenášejí tento dojem do současné dětské ilustrace a žádný konkrétní dřevoryt nenapodobují. Les, liška a lucerna jsou náš vlastní výběr námětů pro ukázkový obrázek a žlutý akcent slunce a světla lampy je náš přídavek, tradici k němu nic neváže. Nic se netiskne: obrázek vzniká digitálně a napodobuje řezané linky.